Minirozhovor s absolutním mistrem mistrovství Moravy a mistrem republiky IFBB v kategorii nad 90 kilogramů.

Tak se Romane čtenářům představ

Jmenuji se Roman Horák alias Bandaska a je mi 29 let. Pocházím z Horní Moštěnice, kousek od Přerova. Ke cvičení mě dovedl otec a spolu jsme cvičili v domácí posilovně. Do fitka jsem začal chodit až po vojně v roce 2000.
 
Jaká byla sezóna 2009?

Trénink i dieta se mi vydařila, vyhrál jsem moravu, tam i absolutku a pak i republiku. Škoda jen, že jsem nemohl na ME kvůli nedostatku financí a že v IFBB nepodporují reprezentanty k dalším postupům na mezinárodní soutěže.

S čím jsi nespokojený a naopak spokojený?

Na soutěžích v IFBB je až ponižující chování dopingové kontroly, která se vás drží jako klíště kamkoliv jdete a taky se mi nelíbila délka konání soutěže MČR. Byl jsem spokojený pouze s konkurencí závodníků.
 
Kde vidíš své nedostatky?

Své nedostatky vidím všude, nejvíce nohy, paže, záda, ramena a lýtka. Je třeba nabrat více hmoty. Myslím si, že na svou výšku by to mohlo být lepší.
 
Kde klady?

Klady ať posoudí ostatní, já bohužel zatím ještě žádné nevidím.
 
Co chystáš do budoucna a jaká je Tvá další kulturistická budoucnost?

Chtěl bych závodit příští rok alespoň o 5 kg těžší a zůčastnit se i mezinárodních soutěží. Snad to už konečně vyjde, udělám pro to vše.
 
Kdo Ti pomáhá v přípravě a s kým konzultuješ?

Již od prvních závodů v roce 2005 mi pomáhá bývalí kulturista Jirka Lapčík a tento rok se hodně na mém výsledku podílel Martin Šídlo.

Po patrně nejpřipravenějším závodníkovi z celého startovního pole letošního mistrovství ČR, kterého jsme si představili v minulém rozhovoru, Vám dnes nabízím rozhovor se závodníkem nejmohutnějším, absolutním mistrem Moravy a Slezska a mistrem ČR v nejvyšší váhové kategorii nad 90 kilogramů Romanem Horákem, kterého jsem navštívil 12. června v Přerově. Zajímá Vás, jak vysoké jsou Romanovy silové výkony, kolik jídel denně přijímá a nakolik soutěžní kulturistika ovlivňuje jeho život? Vše se dozvíte v obsáhlém a velmi otevřeném rozhovoru níže.

Romane, nejsou to ještě ani 4 týdny od doby, kdy se ti podle vlastních slov splnil tvůj velký sen a stal ses mistrem České republiky. Kolik let ses k zisku titulu mistra ČR upínal a co pro tebe tento titul osobně znamená?

Cvičit jsem začal v roce 2000, první závody proběhly v roce 2005 a od doby, kdy jsem poprvé, jak se říká, vstoupil na prkna, byl zisk titulu mistra ČR pro mě velkým snem. A co jsem do toho dal? Dal jsem do toho všechno: finanční stránku, veškerý volný čas, ztratil jsem hodně kamarádů a kontaktů s okolním životem. Každý den je to o tom být zavřený v posilovně, ráno vstávat v 6 hodin a dávat si vajíčka, každé dvě hodiny jíst a odpírat si normální jídla jako hamburgery, pizzu a noční život. Poslední příprava na závody teď v roce 2009 byla taková všelijaká, protože ačkoliv to do prosince šlo, pak nastala taková finanční krize, ale řekl jsem si, že když jsem se opět již rok a půl chystal, tak to přece zkusím. Změnil jsem trochu trénink, přidával jsem větší intenzitu i váhu a dopadlo to, jak to dopadlo.

Ačkoliv jsi týden před mistrovstvím ČR vyhrál mistrovství Moravy a Slezska absolutně a na samotném mistrovství ČR jsi dle bodového hodnocení vyhrál jednoznačně všechna kola, sám jsi prý vítězství neočekával. Co se ti honilo hlavou při vyhlašování výsledků?

Na republice jsem si nevěřil vůbec, protože jsem tam viděl ty obrovské chlapy z Čech, takže jsem si celé finále říkal „kéž bych byl do třetího místa“. Věděl jsem, že mám nedostatky v nohách (stehna, hamstringy a lýtka) a celkově se mi zdálo, že mi chybí hmota. To jsem si tam ještě opravdu říkal, že toho mám na sobě ještě hodně málo.

Jak jsi následně splnění svého snu oslavil? Ve videorozhovoru jsi mluvil o kopcích zmrzliny…

No, to bylo. Šel jsem hned do nejbližšího obchodu a koupil jsem si velký dort, už ani nevím jaký, ale doslova do mě spadl. A pak už to bylo po cestě domů při každé zastávce na benzínce, nějaká zmrzlina, bageta, hamburger. (smích)

Kolik kilogramů se ti podařilo za necelé tři týdny od mistrovství ČR nabrat?

Skoro nic, asi jen 4 kilogramy. Z neděle na pondělí po soutěži jsem nabral asi kilogram, ale jinak šlo vše ven, protože ten předešlý dvoudenní maratón byl pro mé tělo nezvyk, nepil jsem celý čtvrtek, pátek, sobotu i neděli, přijímal jsem jen kávu a ovoce, takže tělo z těch snězených jídel nic nepřijalo a všechno šlo ven. Největší problémy mi dělala smažená jídla. Moje současná váha je nějakých 110 až 112 kilogramů.

Jak se ti z pohledu závodníka líbil celý šampionát v Jihlavě i nový model dvoudenního mistrovství?

Prostory šampionátu byly dobré, lepší a větší než na Moravě, akorát mi jako závodníkovi chybí klasická rozcvičovna, kde by byly činky a nějaké nářadí, tam byly jenom gumy a rozcvičovat se kliky, to se mi neosvědčilo. Jinak jsem si tam ale našel hodně kamarádů a známých, konzultovali jsme tam vše, co se týká cvičení a stravy. Co se týče dvoudenního mistrovství, tak jsem se sice moc nevyspal, ale na druhou stranu to byla dobrá zkouška na to, co by eventuelně mohlo následovat dále, protože vím, že mistrovství Evropy a světa bývají také na dva dny.

Ještě se jednou vrátím k videorozhovoru z mistrovství ČR, ve kterém jsi plánoval nejen samotný start na mistrovství Evropy, ale rovnou jsi prozradil i umístění, se kterým bys byl spokojen. Nakonec jsi ale na mistrovství Evropy do Srbska vůbec neodjel, proč ses tak rozhodnul?

Jednoduše vzhledem k finanční stránce, protože jsem si všechno hradil sám. To není jenom o tom si platit posilovnu, to je denně kilogram a půl kuřecího masa, půl kilogramu hovězího, doplňky stravy, to už v mém případě jsou také kvanta, takže když v přípravě jde práce bokem a není žádný sponzor, úspory dojdou. Nejvíce mi ale pomohli rodiče, jim bych chtěl moc poděkovat. Co jsem chtěl v lednu, se mi splnilo, takže prostě uvidím, co bude dál.

Jaké jsou nyní tvé další závodní plány? Titulu mistra ČR jsi již dosáhl, co bude tedy následovat?

Co bude následovat? Zaprvé musím nabrat, jak jsem říkal už na začátku. Až naberu takových 5 až 10 kilogramů, uvidím, co bude dál. Cvičím pořád, motivaci mám větší, určitě bych chtěl zkusit nějaké evropské závody, vše se bude odvíjet od zdraví, protože to je na prvním místě, elán je, takže pak to bude záviset samozřejmě na financích. Také bych chtěl ještě zkusit závody v bench-pressu během objemové přípravy. Ale určitě se ukážu někde na prknech!

Kromě letošního roku si tě pamatuji ještě ze sezóny 2007, kde jsi získal poměrně kuriózně titul vicemistra ČR také v nejtěžší kategorii. Byla to tehdy tvá první závodní sezóna, nebo máš ještě další předešlé soutěžní zkušenosti?

Poprvé jsem soutěžil právě již v roce 2005, což si doufám málo lidí pamatuje, na malé Moravě jsem byl třetí, na velké Moravě čtvrtý a protože jsem se bál třetí superkompenzace v řadě, tak jsem raději na mistrovství ČR už nešel. V roce 2007 jsem pak vyhrál mistrovství Moravy a následně jel na tu šťastnou i nešťastnou republiku. Co na to říkám? Odjel jsem právě spokojený, protože jsem si vezl medaili, ale to, co přišlo za týden, jsem už nechtěl vůbec komentovat. Nechápal jsem to a hodně mě to překvapilo. Nevím, kde se stala chyba a nebudu za to nikoho kritizovat, už je to pryč. Jen lidi ocení to, co se stalo na pódiu, že se pak dodatečně něco za týden změní, to už nikoho nezajímá.

Vraťme se v čase ještě dále, v kolika letech a jak proběhlo tvé první setkání s kulturistikou?

K prvnímu setkání s kulturistikou došlo v nějakých 16 až 17 letech, když mi otec vytáhl ze sklepa nějaké staré činky, abych začal cvičit v takových domácích podmínkách, stejně jako na začátku asi spousta ostatních kluků. Pak přišly samozřejmě nějaké filmy s Arnoldem a v momentě, když jsem přišel na vojnu, mi tam již starší kluci řekli o cvičení, co bylo potřebné. O stravě jsem nevěděl nic, jedl jsem prostě všechno. Když jsem pak přišel v roce 2001 z vojny, začal jsem si pročítat časopisy o kulturistice a pomalu se do všeho dostávat. Asi jako hodně lidí jsem se hnal hlavně za hmotou, takže hlavně pořádné jídlo a tréninkové váhy pořád nahoru a nahoru. A tím došlo k tomu, že jsem v podstatě celé první dva roky nikdy necvičil nohy, mě tehdy zajímala hlavně síla. V roce 2004 mě pak viděli kamarádi a ptali se mě, jestli bych nechtěl zkusit jít na závody. Tehdy přišla na řadu má první dieta, abych si vše vyzkoušel nanečisto, co je dělená strava, co znamená vyřazení jednoduchých cukrů, prostě základy. Byla to hrůza, 20 kilogramů dole. (smích)

Byla pro tebe pak soutěžní kulturistika láskou na první pohled?

V roce 2003 jsem byl jako divák na prvních závodech a tam mě to prostě chytlo a věděl jsem, že to chci také někdy zkusit. Začal jsem se tedy o vše ještě více zajímat, ale jsem hodně sebekritický a nevěřil jsem si. První závody byly opravdu hodně o přemlouvání od kamarádů a abych řekl pravdu, málem mě na pódium museli vystrčit. (smích) Opravdu jsem si vůbec nevěřil, protože jsem tam viděl ty veliké chlapy a říkal si, že není možné, abych stál vedle nich.

Pojďme se na tebe podívat v číslech: prozraď nám svůj věk, výšku a svou obvyklou soutěžní a mimosoutěžní hmotnost.

Je mi 29 let a měřím 182 centimetrů. Na konci objemové přípravy této sezóny jsem měl 115 kilogramů a na soutěži konečných 106 kilogramů…

…tak to jsi na tom velice slušně, velká část těžkých kulturistů mívá často rozdíl mimosoutěžní a soutěžní hmotnosti větší než 20 kilogramů…

…já už jsem právě poučený. (smích) Už vím, co to znamená opravdová dieta…

Kolik času je zapotřebí, aby ses dostal ze své mimosoutěžní hmotnosti do soutěžní formy? Jinými slovy, jak dlouhá je tvá předsoutěžní dieta?

Přípravu jsem měl rozdělenou na takové 4 etapy, po závodech v roce 2007 jsem měl týden odpočinek, pak nějakou dobu kruhový trénink, následně 4 měsíce silového tréninku, který mi vyhovuje asi nejvíce a potom klasickou, i když dlouhou, roční objemovou přípravu. Od ledna jsem začal přidávat tréninkové tempo, najel jsem na dělenou stravu, upravil příjem sacharidů. V tréninku jsem se snažil udržet váhy a naopak přidat počet opakování a zařazoval jsem gigantické série, takže tréninkové tempo bylo šílené, zejména poslední měsíc, kdy jsem cvičil dvoufázově a všechno jsem ráno i večer trénoval v gigantických sériích. Takže kdybychom to sečetli, finální předsoutěžní příprava byla nějakých 4 až 5 měsíců, ale každá neděle byla žravá, jak se říká. Vstával jsem v neděli o půlnoci a ve tři odpoledne jsem končil, abych se tak nějak naplnil.

Jak zvládáš po psychické i fyzické stránce jako těžkotonážní kulturista dlouhé týdny diety i závěrečnou fázi odvodnění?

Nemám s tím až tak velké problémy, protože, jak jsem říkal, jsem už od roku 2005 poučen, takže se v mimosoutěžním období snažím vyvarovat nějakých výkyvů. Co je hlavní, večer přestávám jíst tvaroh a vločky a dávám už jenom maso a bílky, to je základní věc. V tréninku je pro mě prioritou držet těžké váhy. Někdo mi sice říká, že když člověk hubne, měl by váhy snížit, ale toho já nejsem zastáncem. Naopak jsem letos váhy přidával a myslím, že se to osvědčilo. Výkyvy nálady byly jak kdy, hlavně když jsem cvičil nohy. (smích) Nohy jsem jel do úmoru, kolikrát mi bylo opravdu špatně. Jinak hlad celkem zvládám, pokud jím hodně bílkovin, tak se cítím dobře. Odvodnění a celá superkompenzace? První tři dny držím nulu sacharidů, 12 až 15 litrů vody za den a každé dvě hodiny maso, konkrétně bílé a rybu, kterou jsem zkoušel tento rok a moc se mi to osvědčilo. V tréninku jsem dělal vysoké počty opakování, abych vyčerpal glykogen. Já o tom už ani nepřemýšlím, mám za sebou dva roky přípravy, takže když nemůžu pít, tak nemůžu pít, řeknu si, že se napiji za dva, tři dny a vrátím se do normálu. Pokud bych to nemohl vydržet, tak to nemá cenu dělat.

Když je řeč o těžké tonáži, pochlub se, jaké nejvyšší objemové hmotnosti jsi kdy dosáhnul?

Nejvyšší mimosoutěžní hmotnost jsem měl v roce 2006, kdy jsem zkoušel i strongmany, bylo to 125 kilogramů. Ale nebylo to samozřejmě tak kvalitní. Nejvyšší sílu v objemové přípravě jsem měl při 115 až 118 kilogramech, to jsem se cítil dobře a měl jsem i poměrně dobrou formu, že jsem si mohl dovolit mít i pár exhibičních vystoupení a nemusel jsem se stydět.

S takovými rozměry budou jistě souviset i odpovídající silové výkony…

Na nohy jsem zvládl 4 týdny před závody na čelní dřep 220 kilogramů třikrát, cvičil jsem i klasické dřepy, kde jsem se dostal až na 300 kilogramů, ale začal se mi zvětšovat zadek a nohy dál nerostly. Na ramena zvládnu čelní tlak na multipressu s 200 kilogramy čtyřikrát, bench-press mám 240 kilogramů, se sedmdesátikilogramovými jednoručkami cvičím tlaky hlavou nahoru i tlaky na ramena. Na tricepsové tlaky zvládnu 210 kilogramů čtyřikrát. Co se týče zad, tak nepoužívám mrtvý tah, ale přítahy v předklonu, kde mám 190 kilogramů pro 6 opakování…

…to snad ne pro přítahy v předklonu…

…no, ano, mě spíš fascinují kulturisté, jako byl Dorian Yates, kteří nejsou estéti, mně estetická kulturistika nic neříká, mě zajímá hmota a síla. Myslím si, že mám ale stále ještě v síle rezervy, prostě zkouším, co to dá, ale samozřejmě mám vždy dobré jištění a vždy před výkonem dělám 3 až 4 rozcvičovací série. Síla a objem patří k sobě. Nejde, aby měl někdo ruku 50 centimetrů z vytáčení dvacetikilové jednoručky.

Tolik svalové hmoty jistě není žádná legrace udržet, mohl bys nám proto popsat, jak vypadá skladba tvého obvyklého denního jídelníčku v mimosoutěžním období, abychom si mohli udělat představu, co je pro vybudování a udržení takových objemů nezbytné?

Ráno vstanu a první věc, kterou si dám, je rozpustná vláknina ve dvou deci vody na pročištění střev. Pak začínám asi jako 90 % kulturistů, snídám 3 bílky a 3 celá vejce ve formě placky, 100 gramů ovesných vloček, hrst hrozinek spařených horkou vodou, k tomu si dám dvě odměrky proteinu a veškeré multivitamíny, vitamíny a doplňky stravy dle fáze přípravy. Poslední dva měsíce před soutěží protein již vynechávám, stejně jako žloutky a vločky. Dvě hodiny poté následuje rýže buď s kuřecím masem, tuňákem v konzervě, anebo 20 % sýrem Eidam. Za další dvě hodiny mám opět kuřecí maso a rýži. Když mám den tréninkového volna, tak si přidávám o půl sáčku rýže více a dávám si do toho nějaký kompot, například ananas nebo broskve.

Za další dvě hodiny jím dětskou krupici s půl litrem mléka, skořicí, hrozinkami a dvěma odměrkami 80 % proteinu. Po uplynutí dalších 45 minut si dám instantní kávu a jedu na trénink. Ihned po tréninku sním 240 gramů piškotů, 3 odměrky proteinu. Za hodinu a půl už mám 300 gramů vařeného hovězího masa, jeden a půl sáčku rýže. V 10 hodin chodím spát, takže si předtím dávám ještě 250 gramů tvarohu a 50 gramů instantních vloček, které zamíchám s vodou a vše vypiji. Ve 12 hodin mám budík, abych si dal další tvaroh, ale to je čas, kde právě hřeším, protože mám strašné chutě na sladké, takže tam často padne i koláč, perník, tatranka, müsli tyčinka. (smích) Další budík mám na třetí ranní, kdy si dávám většinou nějaký nízkotučný jogurt a kolem sedmé už mám tu snídani.

Takže běžně vstáváš dvakrát za noc, abys doplnil živiny?

Ano, dvakrát musím vstát, tak se mi to osvědčilo nejlépe. To v dietě to bylo ještě horší…

V tom případě našim čtenářům prosím popiš rovněž svůj den v dietě.

V dietě vstávám v 5 hodin ráno, nedělám nejprve žádné kardio, ale dám si hned suchý, neosolený, samotný sáček rýže. Za dvě hodiny následuje 300 gramů filé pangasius na vodě a potom první fáze tréninku, po kterém následuje veškerá suplementace: BCAA, glutamin, krealkalyn před i po tréninku. K tomu jedno 100gramové balení racio chlebíků. Za další dvě hodiny opět ryba, pak opět racio chlebíky a opět veškerá suplementace a druhá fáze tréninku, po které sním půl balíčku racio chlebíků. Po příchodu domů následuje 300 gramů vařeného hovězího masa. Před spaním pak za další dvě hodiny sním 10 vaječných bílků a jedno celé vajíčko. Ve 12 hodin jsem si orestoval 100 gramů kuřecích prsou spolu se čtyřmi bílky, ve 2 hodiny filé, ve 4 další, v 6 další a tak stále dokola. Už jsem si dokonce pak tak zvyknul, že jsem si ani nemusel natáčet budík. Myslím si, že je to dané těmi gigantickými sériemi, díky kterým se mi hodně zrychlil metabolismus, ani v objemové přípravě nemám mezi sériemi dlouhé přestávky, vždy se snažím mít hotový celý trénink do 45 minut. Díky tomu jsem nemusel ani vůbec dělat kardio.

Při tvém svalovém rozvoji jsou doplňky výživy již naprostou nutností, proto bych se tě rád zeptal, jaké suplementy používáš v objemové přípravě a jaké zařazuješ až v předsoutěžní dietě?

V objemové přípravě používám jen 80 až 90 % protein, vitamíny a něco na ochranu kloubů nebo Wobenzym, který se mi hodně osvědčil. Jinak se snažím v objemové přípravě všechno dodat z výživy, hlavně vajíčka a maso, zkrátka základy výživy, které kulturisté věděli už od nějakých šedesátých let. Prostě kdo chce budovat masu a rozvíjet sílu, potřebuje maso. Asi 5 měsíců před soutěží nasazuji BCAA, kreatin a glutamin, který je asi nejzákladnějším doplňkem a opravdu bych ho doporučil všem. Poslední 3 měsíce před soutěží pak používám i komplexní aminokyseliny před každým jídlem, vycházelo mi to na 40 tablet aminokyselin na den. Vše jsem počítal pochopitelně na svou váhu tak, abych přijal na 1 kilogram hmotnosti 3 gramy bílkovin. Člověk si může spočítat, na kolik to vyšlo finančně, ale pořád si myslím, že je lepší to doplňovat v tabletách, než vše „ládovat“ v jídle. Poslední měsíc před závody jsem pak nasadil i další doplňky jako XPand pro stimulaci tréninku, nějaké spalovače, abych dostal do finální firmy i nohy, spodky zad a břicho. Vyřadil jsem protein už i po tréninku a dával si jen aminokyseliny, které jsem užíval, kdykoliv mě přepadl pocit hladu.

Co je na celém soutěžení v kulturistice pro tebe tou největší motivací, která tě žene kupředu podstupovat všechny útrapy tvrdé předsoutěžní diety?

Pro mě je největší motivací právě přechod mezi objemovou přípravou a rýsováním a poslední měsíc, dva před soutěží, když se zlepší forma. Když mě někdo třeba půl roku neviděl a já se po tréninku vysvléknu a on mi řekne, že je tam velký kus práce. Další, co mám rád, je poslední týden před závody, to hodně lidí nechápe a tím se vlastně odlišujeme od všech ostatních sportovců, protože 2 roky zvedáme činky a pak ukazujeme na pódiu svaly. Já jsem navíc takový, že jsem nikdy nenacvičoval volnou sestavu, všechno, co jste ode mě viděli na pódiu, je okolnost sama, improvizace, nedovedu to dvakrát zopakovat. Mám také strašně rád, když se už přijede na závody a člověk potkává závodníky, které každý pozná podle jejich vysušených obličejů, a celou tu atmosféru. Když se pak nastupuje na pódium, mám takový divný pocit v žaludku, ale hodně mi pomáhá, když mám v hledišti pár známých, kteří třeba volají mé jméno a prostě fandí, to mě hodně povzbudí. Když už pak člověk postoupí do finále, tak si už uvědomí, že na to má a stálo to za to. No a samozřejmě pak následuje to toužebné očekávání při vyhlašování, jestli není šestý, pátý, čtvrtý, třetí, druhý… Když jsem vyhrál, byly tam opravdu i nějaké slzy, je to pocit zadostiučinění, že vše stálo za to a poslední dva roky měly smysl. Vyhrál jsem titul mistra České republiky nad 90 kilogramů a něco jsem tím dokázal hlavně pro sebe.

Máš mezi kulturistickými velikány nějaký svůj vzor?

Nebudu asi jako každý začínat profesionály, začnu doma. Jak jsem již zmiňoval, vždy jsem se díval po silových kulturistech a obdivoval velké chlapy, výška nad 180 centimetrů a váha nad 100 kilogramů. První, které jsem u nás viděl, byl Václav Speierl, Antonín Bautz, ze Slovenska to byl Kus, strašně se mi líbil i Mário Ondřiš, dále Ferenc, který měl perfektní nohy i vršek. Od nás se mi z té novější generace líbil hlavně Weinlich, jak svojí výškou, tak i silou. Z dnešních závodníků samozřejmě pan kulturista Bureš, ze Slováků se mi líbí i Tatarka, ten je takový pěkný, a Štefan Havlík. Z těch světových kulturistů mě jako první očaroval svými tréninky, hmotou i názory Dorian Yates, který mě 3 roky inspiroval v tréninku. A pak následovali ti, kterým se říká „bestie“: Markus Rühl, Jean Pierre Fux, Greg Kovacs, prostě monstra, z těch nynějších se mi nejvíce líbí Dennis Wolf, ten je pro mě nyní asi nejvíce vzorem, protože je to pořádný chlap, úzký pas, široká ramena, obrovské nohy a má zkrátka raketový start.

Řada trénujících lidí si stěžuje, že nemohou dodržovat kvůli svému časově náročnému zaměstnání nebo studiu pravidelný kulturistický jídelníček, proto bych se tě rád zeptal, čím se živíš a jak se daří tobě skloubit svoji práci s vrcholovou kulturistikou?

Každému, kdo toto říká, vždycky odpovídám: „Pokud to chceš dělat, musíš tomu něco obětovat.“ Je to výmluva tak 80 % trénujících lidí, že nestíhají jíst. Před 20 lety to měli kulturisté daleko horší, nebyly proteinové tyčinky, koktejly, prostě doplňky výživy. Ale i v dnešní době to ti, kteří nemají peníze na doplňky, mohou řešit masem, tvarohy, vajíčka. A jak se to daří skloubit mně? Dělám ve firmě Kavkazskaya, která vozí medovníky, což bylo úžasné v dietě, kdy jsem každý den pracovně navštěvoval cukrárny. Takže ráno vstanu v šest hodin a navařím si na celý den dopředu, kilo rýže, maso a vezmu staré známé krabičky. Myslím si, že tak si to každý může nachystat. Pokud jsem ve škole a vím, že vydržím mezi jídly dvě hodiny, tak si můžu s sebou navařit rýži a hodit maso do vody, které se uvaří za 10 minut. Když někdo vařit neumí, tak si může vzít vločky, tmavé pečivo, racio chlebíky a k tomu si koupit plechovku tuňáka, nebo naprostý základ - tvaroh. Pokud to člověk opravdu chce, tak si musí uvědomit, že to opravdu nedělá pro někoho jiného, ale pro sebe. Lidi si musí uvědomit, že činky může zvedat každý, ale 70 % toho, čeho lze v kulturistice dosáhnout, je v jídle. Já vždy říkám, že pokud se člověk za den pořádně nenají, nemá vůbec chodit do posilovny, ať raději leží a dívá se na televizi. Když se člověk nenají, nemá vůbec cenu zdvihat činky. Jsou internetové stránky, časopisy, kdo má zájem, může veškeré informace získat. Když někdo řekne, že nemůže nabrat, je to většinou jen výmluva, samozřejmě jsou výjimky u ektomorfů, kteří prostě nenaberou, ale i tam se dá kus práce udělat. Je to všechno o tom číst a ptát se.

To bychom měli život sportovní i pracovní, co život rodinný?

Život rodinný? Ten kvůli kulturistice téměř žádný nemám. Žiji u rodičů, za což jsem strašně rád, protože mě máti i otec všemožně podporují, otec mě k tomu dovedl. Pomáhají mi i finančně a jezdí se mnou na všechny závody. Máti jsem naučil vařit, jako kdyby byla kulturistka, takže mi nic nesolí, jediné, co si dělám vždy sám, je maso. No a co se týká dalšího rodinného života, tam prostě žádný není. Ráno vstanu, nachystám si jídlo, jedu do práce, z práce domů na jídlo a pak hned na trénink, po něm si rád chvilku popovídám s kamarády, protože člověk čím více cvičí, tím se tomu okolí vzdaluje. Například se svými spolužáky si prostě nemám co říct, protože každý má jiné zájmy, jako hypotéky, auta, barák, mě tohle prostě nezajímá, i když už na to mám roky, takže kamarády mám jen tady v posilovně.

Pak přijdu večer domů, po zprávách si dám večeři a v 10 hodin chodím spát. Výjimka je ze soboty na neděli, kdy jdu buď někam s kamarády, nebo teď s přítelkyní, kterou opravdu obdivuji, že se mnou vydržela dietu a třeba 3 týdny před závody mě vůbec neviděla. Byla se mnou pak ale i na závodech a asi to chápe, opravdu to se mnou neměla lehké, protože jak všichni víme, výkyvy nálad v dietě jsou, člověk je zahleděný sám do sebe, je to hodně individuální sport, ve kterém člověk vidí jenom sebe a zvláště ten poslední měsíc jsem skoro ani nevěděl, co je za den. Trénoval jsem 6 + 1, a když jsem pak přišel domů, tak jsem si stejně četl ještě články o kulturistice, protože já tím opravdu žiji. Dokonce jsem si před každým tréninkem pouštěl i tréninková DVD profesionálů a večer vlastně také. Třeba štědrovečerní večeře byla rýže a suché maso. Takže si uvědomuji, jak veliká oběť je to od toho druhého člověka, že tohle chápe. Samozřejmě kamarádi jsou kamarádi, ale partnerka je přece jenom taková trošku jiná opora, 5 let jsem předtím byl sám, člověk si na to sice zvykne, ale něco tam přece jenom chybí.

Chtěl bys prostřednictvím tohoto rozhovoru poděkovat někomu z řad tvých přátel, rodinného kruhu či sponzorů za pomoc ve tvém závodění?

V první řadě bych chtěl poděkovat mým rodičům, kteří mi pomáhají opravdu celou přípravu. Dále bych chtěl poděkovat kamarádům z posilovny, jmenovitě je to Jirka Lapčík, který je bývalým závodníkem a pomáhá mi od roku 2005 s tréninky. Vždy je lepší, když Vám pomáhá někdo, kdo již sám závodil. Na poslední závody mě připravoval Martin Šidlo, kterému bych chtěl poděkovat. Ten se mnou chodil trénovat ráno i večer, chystal mi veškeré tréninkové váhy, sundával kotouče, hecoval mě a hlavně na mě při tréninku poznal, že i když už jsem nemohl, tak jsem ještě mohl. Hnal mě dopředu a dopředu. Pak bych rád tedy poděkoval své přítelkyni za podporu. Také bych chtěl poděkovat mému zaměstnavateli panu Jindřichu Švestkovi, firma Kavkazskaya medové dorty, který mi umožnil cvičit dvoufázově a s tím, jak se blížilo finále, mi dával méně práce a vycházel mi vstříc. Poslední 3 dny před závody jsem řekl, že už nemůžu pracovat, tak jsem byl doma, protože bez vody to už nejde, člověk vynechává. Sponzora tedy nemám, doufám, že někoho seženu. A to je asi všechno, samozřejmě bych ještě nakonec poděkoval majitelům posilovny fit Lena, kam chodím cvičit, přijeli za mnou i na závody, což mi také pomohlo.

Děkuji ti za rozhovor a přeji ti spoustu štěstí v dalším sportovním, pracovním i osobním životě a hlavně pevné zdraví.